Příběhy fotografií: Ondřej Prosický - Pes hyenovitý, lov smečky pomalovaných vlků

Příběhy fotografií

zobrazit na BLOGU

Robert Sedmík: Támhle je mikrofon
Támhle je mikrofon
David Těšínský: Pabo začíná být Natasha
Pabo se mění v Natashu
Jiří Hřebíček: Prchavé okamžiky
Prchavé okamžiky
25/10/2018

Představujeme první příběh fotografie nového ročníku soutěže Czech press Photo 2018. Jednoznačně nejsilnějším zážitkem z cesty do Botswany bylo setkání se smečkou psů hyenovitých. Pohled na tyto společenské a ve smečce výborně organizované šelmy by byl zajímavý sám o sobě, ale my měli navíc štěstí na zajímavé pozorování, kdy psi napadli buvolí samici s mládětem. Oproti prvnímu odhadu to smečka neměla vůbec jednoduché.

ZDÁNLIVĚ ODPOČÍVAJÍCÍ SMEČKA

Smečka odpočívala v trávě, ale to jejich odpočívání bylo podezřele koordinované. Psi hyenovití patří k nejlépe organizovaným predátorům. Skupina měla 21 jedinců, ale nikdy nechrněli schoulení do klubíčka všichni, stále jich tak pětina hlídala. Nehybně stála a koukala do krajiny. Pouze výjimečně některý ze psů oběhl vodní plochu nebo se vydal mělkou vodou přímo na druhý břeh.

Sedm hodin, které jsme strávili se smečkou u vody, mělo svůj účel. Přestože končilo období dešťů, a vody bylo všude dost, dalo se očekávat, že jezírko přece jen přitáhne žíznivá zvířata a psi budou moci zaútočit. Když lehli do trávy, nebyli vůbec vidět. Jak ale někdo z “hlídačů” zavelel, hned byli všichni na nohách. Stalo se to hned několikrát. Když se příliš ke břehu přiblížil krokodýl, přicházel se napít pakůň nebo buvol. Všechno to byla pro psy velká sousta, i tak je ale pár desítek metrů cvičně prohnali. Snad aby zjistili, jestli nejsou zranění, to by pak možná pro ně nebyl problém je ulovit. Věřili jsme, že se něco stane.

KDYŽ SE BUDE NĚCO DÍT, ZAVOLÁM

Když Martin s Hankou a Tomášem po pěti hodinách u smečky psů odjížděli na skok do kempu, neopomněl jsem do vysílačky nahlásit, že kdyby se něco zásadního přihodilo, hned je přivolám zpátky. Netrvalo to ani 10 minut a už se schylovalo k zajímavému představení. Znova jsem si uvědomil, jak výborný nápad byl, že jsem ty vysílačky do Afriky vzal. Když jsme totiž s Jirkou odpočívali po ranní vyjížďce, byl to právě Martin, který nám v poledne nález psů asi kilometr od kempu vysílačkou nahlásil.

K jezírku se blížila samice buvola s telátkem a hned mi bylo jasné, jak tohle dopadne. Než jsem začal fotit, zuřivě jsem halekal do vysílačky. Odhadoval jsem, že to bude krátká akce a nechtěl jsem dopustit, že by to snad Martin propásl. Když psi obklíčili matku s mládětem, náš druhý Nissan se už v oblaku prachu rychle blížil.

Mýlil jsem se, představení mělo být mnohem delší, než jsem odhadoval. Parkovali jsme na přehledném místě, nikde žádné jiné auto, poměrně pěkné rozptýlené světlo v pěkném kousku krajiny. Kontroloval jsem baterie a karty ve fotoaparátu a doufal, že smečka nezažene oběť mimo přístupný terén. V národních parcích a rezervacích se nesmí jezdit mimo cesty.

ÚTOK NEJÚSPĚŠNĚJŠÍCH LOVCŮ

Smečka začala pomalu kroužit okolo samice buvola, která schovávala mládě pod nohami, pouze několik psů číhalo u kraje a koukalo na druhou stranu, kdyby snad bylo potřeba zahnat jiného nezvaného predátora. Jednalo se o poměrně netypickou situaci, obvykle dokonale koordinovaná smečka kořist honí. Psi hyenovití patří k nejúspěšnějším šelmám při lovu, ale tady se jen pokoušela nahodile útočit. Samice totiž poměrně zdatně chránila své mládě.

To hlídání před útoky vytrvalých psů si jí dařilo tak prvních deset minut, s přibývající únavou ztrácela koncentraci a tu a tam se už podařilo některému ze psů do telátka zahryznout. Ne na dlouho, málokdy se stihl objevit další, samice je vždy odehnala. Od počátku bylo ale jasné, jak tohle dopadne, byla to jen otázka času.

Přestože fotografovaná scéna byla sen každého fotografa dokumentujícího chování divokých zvířat ve volné přírodě, měl jsem velmi smíšené pocity. Chtěl jsem příběh co nejvěrněji zaznamenat, zároveň jsem nechtěl jen čumět do hledáčku, aby mi neunikal širší kontext z chování smečky. A samozřejmě mi bylo líto toho telete, které nemělo vůbec žádnou šanci a bylo zřejmé, že jej psi v podstatě ohlodají zaživa. Dokonce jsem se několikrát přistihl při tom, jak odvracím pohled jiným směrem...

Na rozdíl od jiných šelem se může zdát, že způsob lovu psů hyenovitých je poměrně “surový”, svou oběť nejprve nezardousí, spíše jen postupně koušou do měkkých tkání. Malé tele stálo pořád na nohách, přestože už pár kousanců od psů dostalo. Když je zvíře v šoku, možná bolest necítí. Samice, ač už unavená, stále bojovala. Bohužel, její reakce zpomalovaly a psi byli u mláděte stále delší a delší čas.

UNAVENÁ SAMICE OPOUŠTÍ MLÁDĚ

Po asi půlhodině už to samice buvola nezvládla, a přestože tele při útočení psů stále mečelo, odešla se naprosto vysílená napít a zchladit dvacet metrů do vody. Bylo nám jasné, že tohle je konec, bohužel ale ještě nebyl. Po pár minutách se buvolice vrátila a dál bojovala o své mládě, které sice už většinu času trávilo na zemi pod psy, ale občas se, což bylo neuvěřitelné, postavilo na nohy. To když samice psy nakrátko odehnala, ale to už byl jen čin zoufalství. Netrvalo ani dalších deset minut a boj o život malého telete po jedné hodině skončil. Samice buvola stála dvacet metrů od smečky psů, která se hromadně pustila do kořisti. Jak dlouho jim trvalo ji pozřít říci nemůžu, protože padla rychle tma.

Okolo smečky začali kroužit čtyři šakali, které se psům dařilo poměrně efektivně zahnat a dál hromadně hodovali. Když jsme se ráno ještě za tmy na místo vrátili, psi hyenovití v malých těsně schoulených hloučcích po čtyřech nebo pěti spali nažraní v trávě.

Pes hyenovitý je velmi zajímavá šelma, která asi nebyla nikdy příliš početná, ale nyní jich zbývá jen posledních dva až čtyři tisíce kusů. Přestože jsou smečky izolovaně roztroušené na celém jihu Afriky, pravě oblast delty Okavanga je asi nejlepším místem, kde se s nimi můžete setkat.

O jejich chování ve smečce a ochraně připravuji rozsáhlejší článek.

[/blog/OndrejProsicky_PPS2019_s1600.jpg]

Ondřej Prosický

Ondřej je fotograf divokých zvířat, píšící autor, lektor, copywriter, průvodce a především milovník přírody. Na snímcích chce nápaditě zaznamenat chování zvířat v jejich přirozeném prostředí. Při cestách za přírodou po celém světě si zamiloval zejména Arktidu a tropické oblasti Střední Ameriky. Pravidelně pořádá fotografické workshopy v Česku, ale i ve Finsku a v Kostarice. Je členem Asociace profesionálních fotografů ČR a Evropské federace profesionálních fotografů, která mu v roce 2011 udělila titul QEP v kategorii Wildlife Photography. Má za sebou přes 40 fotografických výstav a každoročně získává ocenění z celého světa. Fotografem na volné noze je teprve druhým rokem se snahou živit se pouze autorskou tvorbou. Tvrdí, že při prvním náznaku toho, že při fotografování nepropaguje divokou přírodu, ale jen sebe, se vrátí k původní profesi inženýrského geologa.

Více o fotografovi na jeho webových stránkách www.naturephoto.cz.

NULL