Příběhy fotografií: Petr Topič: Táborový dril - JAKO NA VOJNĚ

Příběhy fotografií

zobrazit na BLOGU

Robert Sedmík: Támhle je mikrofon
Támhle je mikrofon
David Těšínský: Pabo začíná být Natasha
Pabo se mění v Natashu
Jiří Hřebíček: Prchavé okamžiky
Prchavé okamžiky
17/09/2018

Oceněný v soutěži Czech Press Photo 2017 v kategorii Problémy dnešní doby Petr Topič o své sérii. Skládání samopalu, brodění se bahnem v maskáčích, první pomoc zraněným. Dětský tábor vedený profesionálními vojáky české armády není žádné peříčko. A kdo je na něm generál?

„Budeme bouchat?“ ptá se před odpoledním zaměstnáním jeden z velitelů družstva. V obličeji Reného Hartla, vedoucího tábora, je patrné, jak se to v něm hádá – jo, bouchání by to chtělo, ale… V duchu hodnotí všechna rizika, ale nakonec se zachmuří: „Ne, dneska ne. Jsou tady rekreanti na břehu, nedělalo by to dobrotu.“ „A plnou polní?“ „Ne, jen maskáče. A vyndat všechno, co by se mohlo rozmočit.“ Víc říkat nemusí, všichni už vědí, co dělat.

Na tomhle dětském vojenském táboře nikdo neodporuje, neptá se víc, než je nutné. Tohle je dětský military tábor, kde panuje disciplína jako na vojně. Podobných letních pobytů je v Česku více a vesměs je pro účastníky připraven podobný program: dril, střelba, bojové techniky. A pak je tu S.T.A.S. Tábor, který pro dospívající vybudovali profesionální vojáci tak, aby naplnil jejich představu o tom, jak má vojenský tábor vypadat. Děti to milují – a nejenom děti. V rozjařené kluky se vmžiku promění i drsní instruktoři z 42. mechanizovaného svatováclavského praporu české armády. Během poledního klidu, kdy mnozí vyspávají zážitky z dopoledního boje a cvičení sebeobrany, mě trojice profíků vedená Hartlem naloží do maskáčového land roveru a vyrážíme obhlídnout nedaleký rybník, jestli vyhovuje jejich plánu.

„Tak tady ne, tady se nám utopí,“ hodnotí situaci jeden z instruktorů poté, co až po zadek zajel do mazlavého bláta. „Ale tady by to šlo, vody je tady tak akorát, sice trochu bahna...“ komentuje meandr koryta, kterým jednou za čas přetéká voda z vyššího rybníka do nižšího. „To bude super patrola, úplnej Vietnam,“ přidává se kolega Lukáš, a „na sucho“, beze zbraně, míří po okolí. Koryto nás dovede až na okraj rybníka. Vody je tady do půli lýtek, než se však rozhoupu, jestli shodím boty nebo je obětuji, mizí instruktoři za halekání a výskání v nedalekém rákosí. Marně se je snažím dohnat, orientuji se jen podle vzdalujících se hlasů, brodím se, písek v botách, bojuji s ostrými šlahouny a proklínám se. Boty jsem obětoval. O dvě hodiny později, když jdou v čele patroly, jsou to už zase ti profíci, kteří vedou své svěřence vstříc nepříteli. Soustředění, zalomení za svými zbraněmi pozorně skenují okolní terén. Za nimi postupně velitelé družstev s obličeji staženými do velevážné grimasy, jak napodobují své instruktory, až po ty nejmenší ratolesti, které mají co dělat, aby nad nimi porost nezvítězil. Takto patrola projde přímo podél kempu plného místních dovolenkářů. „Vy jste někde odtud?“ ptá se mě matka znuděného teenagera, který si pohodu s rodiči v karavanu u jihočeského rybníka očividně „užívá“. Předávám základní info, vypadá to, že příští rok bude mít S.T.A.S. dalšího frekventanta.

Od počítače do reality

Hartl pořádá vojenský tábor v Hlavatcích u Plané nad Lužnicí třetím rokem. Během dvou týdnů se tam ve dvou turnusech vystřídá maximálně šedesát dětí. „Od pěti do sedmnácti, letos máme i tři holky,“ hodnotí zájem Hartl.

Týden jim vyplní cvičení podobná těm, jaká zažívají profesionální vojáci. Jasně že po týdnu z tábora neodjede zocelený voják. Takové cíle ani Hartl a jeho kolegové nemají. „Úplně mi postačí, když si děcka zapamatují, jak zastavit tepenné krvácení, což cvičili dnes dopoledne,“ vysvětluje motivaci. „Jedinou zkušenost mají z počítačových her, z televize. Tady zjistí, že je všechno jinak, že to i bolí.“ Tábor zastřešuje neziskovka, kterou Hartl provozuje. V praxi to znamená, že jednou za rok vezme účetnictví, udělá uzávěrku a většinou doplatí ztrátu ze svého. Bez pomoci nadšených kolegů a kamarádů by to nešlo. „Za ty dva turnusy jsem tu měl třicet lidí na padesátku dětí,“ pochvaluje si ochotu ostatních. Podpory se mu dostává také od velitelství praporu. Jeho úsilí a nadšení, se kterým předává své zkušenosti, ocenil velitel týdnem dovolené navíc. Ráno mě uvítal sborový zpěv. „Jaký tábor je nejlepší? Military S.T.A.S., to přece každý ví,“ opakuje poslušně do rytmu běhu vesnicí štrúdl frekventantů. Je sedm ráno, ze dveří místního úřadu kontroluje situaci úřednice, naproti u jednoty, která zde hraje i roli občerstvení, pozorují výjev první žíznivci. „Když zaskočí nás nepřítel? Renda je náš velitel. Ze všeho nás vyseká, nepříteli šanci nedá,“ nedají se mladí vojáci odradit zvědavými pohledy a obracejí zpět na základnu.

„Máte ještě sílu?!“ huláká instruktor na frekventanty při rozcvičce. Reptání se tady moc nenese. „Co takhle dát si sprintíčky?“ Odpovědí je sborové „jóóó“. Když však s úšklebkem nadhodí: „Co takhle kačáky?“, odpovědí je prosebné „nééé“. Dnes to nakonec kačáky nebudou. Rozcvička je to důkladná, ale ne zabiják. „Normálně bychom je utavili během dvou hodin, ale to nikdo nechce. Nemá smysl, aby byli hotoví a neužili si to,“ vysvětluje Hartl.

Kromě notné dávky nadšení potřebuje správný voják silný, ale opravdu silný hlas. „Kde je dvanáctá hodina?“ huláká uprostřed lesa velitel družstva na zmatkující vojáky. Nepřítel, který obsadil naši základnu, o nás musí stoprocentně vědět. O to však v tuto chvíli nejde. Děcka se v předešlých dnech učila o taktice a strategii, teď to mají zažít v praxi. „Jak to míříš? Vždyť jsi v boji!“ přeskakuje STASáckému desátníkovi hlas. Bude to chtít ještě pár lekcí třeba na airsoftových soustředěních, než bude možné mluvit o vycvičeném družstvu. A než tenhle kemp skončí, bude desátník potřebovat hlasového specialistu. „Základna obsazena! Vyčkejte na pozicích, pořád hlídkujte!“ ozve se nakonec zpoza okopů, kde je několik palebných postavení. „Zajistěte prostor!“ Úkol však ještě nekončí. Najednou se ze stanu vyřítí zkrvavený voják, dost autenticky řve drží se za nohu, kolem stříká krev. Zástřel stehna, tepenné krvácení. „Kde je medik? Máme zraněného!“ popohání Hartl frekventanty a instruuje je, jak co nejrychleji poskytnout první pomoc. Nakonec zraněného popadne a táhne ho spolu s dětmi – to vše za neustálého krytí ostatními členy týmu – k nedalekému obrněnému vozu. „Chvíli to trvalo, než jsme to vychytali, ale teď už je to konečně ono,“ libuje si umělou krví zbrocený Honza vynález, za který by se nemusel stydět ani Tarantino. Pod paží má ještě poloprázdný vak fyziologického roztoku obarveného potravinářským barvivem. Mise ukončena. Jede se na základnu. Obrněný vůz čili „ótéčko“ nahodí motor – jeho řízení zajišťuje další kamarád profesionální voják, který sem na otočku operativně zajíždí z dovolené na přehradě – a děcka s ním mizí v malebné jihočeské krajině. My jedeme land roverem za nimi. „Pro tyhle jsme ještě pořád hrdinové,“ zazní v autě povzdech nad kreditem armády v české společnosti. „Většině jsme tak akorát dobrý při povodních,“ definují vojáci propast mezi světem v zeleném a většinou. Když se však pokusím stočit hovor k vyzbrojování české společnosti a vzniku nejrůznějších domobran na obranu před uprchlíky, nepochodím. Politiku, tak tu sem netahejte, dala by se shrnout Hartlova odpověď. „Jsme vojáci. Jasně že vlastenci. My ale plníme rozkazy. To je úkol vojáka. Děláme to, co nám řeknou, jdeme tam, kam nás pošlou,“ uzavírá velitel rázně tuto kapitolu. Jako v armádě.

S detaily reálného života armádního profesionála se děcka setkávají během tábora neustále. Nejen při cvičení, výuce, pořadovkách. Jednou přihodí instruktor nějakou fintu během pěšího přesunu, jindy je naoko přísně „zprdne“, když loupou nezralou kukuřici – „v akci je zakázáno jíst cokoli jiného, než co si nesete“, zkrátka každý okamžik je vyplněn předáváním zkušeností. „Nejspíš to děláme taky kvůli sobě,“ shodují se v závěru dne, když odešlou děcka do fronty na večeři. „Zkrátka nás to baví, ale hlavně si odpočineme od byrokracie, se kterou čím dál tím víc bojujeme.“ A nejspíš se jim to daří. Některé děti se vracejí a z těch zkušenějších se stávají třeba právě velitelé družstev. „Je to tady super, příští rok jedu zas,“ říká jedna z trojice dívčin do telefonu poté, co jí byl během odpoledního klidu vydán mobil.

Jeden rozdíl oproti skutečné armádě se ukáže na konci dne před večeří, kdy je jasné, kdo je na tomto táboře opravdový generál. „Vy máte mokré kalhoty!“ zlobí se kuchařka, která se stará o plné žaludky malých vojáků. „V tom do jídelny nemůžete. Zvlhlo by polstrování, vysvléct!“ Během mžiku je zápraží plné mokrých maskáčů. A bez jediného slova vzdoru.

[/blog/PetrTopic.jpg]

Petr Topič

Narodil se v roce 1977 ve Šternberku. Vystudoval Slezskou univerzitu v Opavě a Masarykovu univerzitu v Brně. V minulosti prošel redakcemi MF DNES a iDNES.cz na pozici editora. V současnosti se naplno věnuje práci fotoreportéra. Věnuje se zejména autorské reportáži, ve které se snaží propojit obrazovou a textovou složku.

Více o autorovi na webových stránkách idnes.cz.

NULL