Miloš Sedláček už v roce 1984 pracoval jako profesionální fotograf se zaměřením na fotografii architektury, technickou fotografii a na propagační fotografii. O rok později absolvoval mimořádné studium umělecké fotografie na pražské FAMU u profesora Jána Šmoka. Od roku 2004 vedle fotografické práce vyučuje fotografii studenty oboru architektura a stavitelství na Fakultě stavební ČVUT v Praze. Nyní představuje své snímky v galerii Czech Photo Centre.
Úvodní foto: Miloš Sedláček
Jak jste se dostal k fotografii?
To je dávno. První foťák jsem dostal ve školním věku a strašně mě bavil. Rád jsem ho měl v ruce, fotil jsem pořád a magie vyvolávání v temné komoře mě učarovala. Když se rozhodovalo, co ze mě má být, byl jsem dost bezradný a jako hodný kluk jsem poslechl rodiče. Dali mě na práva. Po roce jsem zjistil, že to nepůjde. I kdybych dostudoval, právník by ze mne s mojí náturou nikdy nebyl. Musel jsem zvolit něco jiného. V naší rodině všichni vystudovali něco praktického a já měl pořád pocit, že se na nic nehodím. Změnit myšlení mi tehdy pomohla manželka a dodnes celoživotní partnerka Ivana. Vykašlat se na všechno a jít si za svým. Tenhle hlas jsem poslechl a povedlo se. Kořeny všeho jsou ale ještě hlouběji a sahají až do věku velmi raného. Už jako velmi malé dítě jsem si vystačil sám. Mezi dětmi jsem byl rád, ale když děti nebyly, tak jsem se zabavil. Dokázal jsem si kreslit celé hodiny i dny. Měl jsem trochu podivínského prastrýce, který žil sám a jako rentiér se věnoval svým zálibám. Maloval, fotografoval, sbíral pohlednice, archivoval si obrazové týdeníky, kde bylo víc fotografie než slov. To vše po něm zůstalo a já jako úplně malé dítě jsem se dokolečka dokázal těmi pohlednicemi a alby fotografií znovu a znovu probírat. Prohlížel jsem si obrázky, ale myslím, že už tehdy mě podvědomě fascinoval čas a prostor, který fotografie dovede svým způsobem transformovat a konzervovat. Téma času je pro mne dodnes velkým tématem, obrázky si pořád prohlížím rád a dnes je rád i vytvářím.
Jak jste si našel svůj styl?
Nevím, jestli se dá říci, že jsem si našel svůj styl. To bych ho musel nejdřív hledat, ale to jsem nikdy nedělal. Nic ve své tvorbě jsem nikdy nekoncipoval. Vše nechávám plynout, jak to samo jde. Základem jsou asi nějaké osobnostní předpoklady. Jako introvert nejsem moc nadaný na živou fotografii a na fotografickou práci s člověkem. To mě vede k pojetí fotografie jako výtvarného artefaktu. Před časem jsem si uvědomil, jak silně mě přitahuje práce s dvojexpozicí. Kombinace obrazů ve dvou anebo i ve více obrazových vrstvách. Obraz se sice komplikuje, ale otvírá možnost vnést do reality výmysl, kombinovat realitu s fantazií, čí fantazii podporovat realitou. To mně vyhovuje a u toho zůstávám. Mým velkým tématem je čas. Do mých obrazů se časový prvek a plynutí času dostává v podobě pohybové neostrosti, způsobené snímáním relativně delšího časového úseku. I to je už delší dobu pro styl mé práce charakteristické. Styl je však otázkou formy, jakou se vyjadřujeme. U uměleckého díla je velmi důležitý a je nedílnou součástí vyjádření obsahu, který je však tím podstatným. O ten mi jde a obsah se proměňuje a s ním se bude proměňovat i styl.
Kolik bude snímků na k vidění na vaší výstavě?
Vystavených fotografii nebude moc, protože preferuji výstavní zvětšeniny větších formátů. Významnou úlohu v mých fotografiích sehrává detail, který by se v malých formátech ztrácel. Odhaduji, že v prostoru galerie CPC umístím kolem pětačtyřiceti fotografií.
Jak jste snímky vybíral?
Mám za sebou delší období „tvůrčí bouře“ a také výstavní maraton. Vše nové, co jsem udělal, se mi dařilo i vystavit. Poslední výstavu jsem měl letos v září v Galerii Písecká brána na pražských Hradčanech. Představil jsem zde svůj poslední cyklus Stěny, ploty, horizonty. Výstava v CPC by měla být jakýmsi zastavením a ohlédnutím. Chci zde dát divákům i sobě možnost nahlédnout na moji tvorbu za posledních zhruba deset let na jednom místě. Budu tedy vybírat obrazy ze svých čtyř stěžejních cyklů a v ukázkách z každého z nich se objeví vždy něco, co jsem ještě nevystavil.
Tvoříte jednotlivé snímky nebo tvoříte v cyklech?
Své fotografie skládám do cyklů. Nerad říkám, že tvořím v cyklech. Zní to programově, a programově netvořím. Pracuji intuitivně a programovou linii si nevytvářím. V průběhu tvorby ovšem nacházím ve svých fotografiích společné téma, společné znaky a kontinuitu a dávám si je dohromady. Nakonec takovému celku dám i název, abych na jeho homogenitu poukázal.
Foto: Miloš Sedláček
STRUKTURA STÍNU
Světlo je pro fotografii zásadně důležité. Fotografie je světlem vykreslována i formována. I pro nás je světlo zásadně důležité. Vše, co děláme, děláme na světle buď přirozeném nebo umělém. Když nastane tma, změní se všechno. Ustane všechno? To je otázka, kterou si klade cyklus struktura stínu. Pohled se ze strany osvětlené, kde je všechno tak jasné, otáčí na stranu zastíněnou. Ve tmě jsme donuceni k soustředění. Musíme s úsilím rozlišovat tvary a detaily, musíme zkoumat i jednoduchou skutečnost, můžeme objevovat podstatu. Tak ze tmy povstává světlo.
V tomto cyklu jsem poprvé použil metodu dvouexpozice nebo víceexpozice. To znamená, že na sebe vrstvím dva nebo někdy i více snímků, více pohledů. Je mi to přirozené. Neodpovídá to sice mechanice našeho vidění ve smyslu optickém, ale našemu vnímání ano. I docela jednoduché věci potřebuji nahlédnout z více stran a dělám to i ve své tvorbě. Teprve potom se mně výsledek jeví jako více věrohodný a teprve pak svému pohledu věřím.
„Struktura stínu“ je produkt ryze fantazijní. Z abstraktního prostředí vystupují nereálné objekty, tváře a postavy. Chtějí objevovat nové pravdy, ukazovat odvrácené strany, glosovat, zlehčovat i nadsazovat.
OKRAJINY
Vždy jsem se cítil víc pozorovatelem než aktérem, víc poslouchajícím, než mluvčím. Líp se cítím na periferii než v centru. Nemám rád světla ramp a lesk pozlátka. Nemám velkou důvěru v to, co se blýská. Věřím, že pravdu najdu spíš na prašné cestě mezi kalužemi, než na mramorovém chodníku a krásu na předměstí spíš než na hlavní třídě. Je to celoživotní pocit, který v sobě mám od dětství až dodnes. Když jsem začal pozorovat, že tento můj pocit vstupuje do mých fotografických obrazů, nechal jsem tomu volný průběh. Objevují se nová témata, zejména témata krajiny a města. Jakkoli je prostředí těchto mých nových fotografií oproti tvorbě předešlé reálnější, můj pohled je niternější. Jako bych mířil objektivem ne ven, ale dovnitř. Vzniká obraz mého cítění, promítnutý do našeho životního prostoru. Soubor těchto fotografií jsem pojmenoval Okrajiny. Je to novotvar, protože jsem nenašel to správné slovo. Jsou to okraje krajiny venkovní, které jsou člověkem formovány a okraje krajiny městské, které jsou dějištěm skutečného života a centrem jeho poezie.
Foto: Miloš Sedláček
ARCHITEKTURA V NÁS
Architektura a stavitelství ovlivňují naše životy, způsob naší existence, našeho vnímání, ovlivňují způsob našeho myšlení.
Od počátku civilizace člověk formuje své hmotné prostředí. Už prvotní stavitelství člověka nějakým způsobem ovlivňuje, proměňuje, utváří jej. Člověk je nucen myslet konstruktivně a technicky. Objevuje matematiku a geometrii, poznává a využívá jejich principy a svůj životní prostor podřizuje jejich zákonitostem. Neomezený prostor přírodního prostředí vyměňuje za život ve zdech a v ulicích, volnost křivek za řád kubických tvarů. Vytváří různé hranice a ohraničení sám sobě a neuvědomovanou ztrátu volnosti si vynahrazuje estetizací vytvářeného prostředí. Člověk se začíná pohybovat lineárně, jeho svět se stává lineárním. Aniž by si to uvědomoval, vidí, žije a myslí lineárně, geometricky, limitovaně.
Člověk vytváří architekturu a architektura utváří člověka.
STĚNY, PLOTY, HORIZONTY
Skutečnost je kolem nás. Skutečnost je i v nás. I skutečnost kolem nás je v nás. Fotografie je obraz. Obraz skutečnosti. Skutečnosti kolem nás i v nás. I fotografie skutečnosti kolem nás je obrazem skutečnosti v nás. I fotografie je skutečnost. Je skutečností i jejím obrazem.
Horizont je místo, kde se rodí i uhasíná světlo, úsvit i soumrak. Horizont je limit našeho vidění, našeho poznání. Světlo nezná hranice. Poznání nemá rádo hranice. Vede nás za horizontem. Cesta je plná překážek, stěn a plotů, malých horizontů každého dne. Ploty a stěny zdoláváme, ale k horizontu nás to nepřiblíží. Každý náš krok horizont o krok posouvá. Horizont je limit. Absolutní limit. Hranice našeho prostoru a absolutna. Nulová linie, nulový bod. Žádný krok nás k horizontu nepřiblíží. Přesto se k němu neustále v čase blížíme, i kdybychom šli opačným směrem.
Foto: Miloš Sedláček