Datum trvání:
15. srpna – 16. září 2018
Vstupné:
80 Kč / 40 Kč, zahrnuje také vstup na výstavu Československo fotografie 68 v malé síni CPC
Místo
Malá síň CPC
Seydlerova 2835/4
Praha 5 (Nové Butovice)
Zobrazit na mapě
Pamětník srpnových událostí Jaroslav Mazánek přišel k nám do Czech Photo Centre vyprávět o událostech onoho osudného dne a své zážitky doložil vlastními dobovými fotografiemi. Svědectví pamětníků jsou jedním z nejvěrnějších zdrojů historických událostí a my se o ně s Vámi rádi podělíme.
Video: Czech Photo Centre
21. srpen 1968, tehdy třicetiletého Jaroslava Mazánka, začal už ve čtvrt na tři ráno, když ho vzbudil kolega telefonátem. Ten ho informoval o probíhající ruské invazi. Pan Mazánek neotálel, nasnídal se, nasedl na skútr a z Vinohrad se vydal dokumentovat probíhající události napříč Prahou.
Již ve čtvrt na pět přijížděl k Československému rozhlasu, kde zatím nebylo nic k vidění, a tak pokračoval v cestě. Až při přejezdu Hlávkova mostu začal potkávat protijedoucí ruské tanky a transportéry. „Projížděl jsem Letnou a pokračoval směrem k Pražskému hradu. Tam jsem byl svědkem výjevu, kdy tank prorazil mříž směrem z Prašného mostu. Pokračoval jsem v cestě na Vypich, směrem k Motorletu v Jinonicích, kde jsem tehdy pracoval jako letecký technik.“
Když v půl šesté dorazil před brány závodu, tak ostatní zaměstnanci, kterým se podařilo dostat do práce, odřezávali rudou hvězdu s nápisem „Závody Jana Švermy“. „Do práce jsem samozřejmě nešel a s kolegou jsme se dohodli, že se půjdeme podívat po Praze a budeme vše fotografovat.“ doplňuje pamětník.
Dále vypráví historku z focení: „Na jednom místě se vytvořila barikáda z autobusu MHD a nákladního vozu s cementem, který byl nejtěžší. Tanky ho nemohly přejet, a tak náklaďáku alespoň ustřelily motor, aby si vytvořily cestu, a nakonec tanky barikádu překonaly.“
V Praze se lidé snažili s přijíždějícími vojáky mluvit ať už osobně nebo pomocí nápisů a transparentů, které byli improvizovaně instalovány ve veřejných prostranstvích. „U Národního divadla, u mostu na Slovanský ostrov bylo shromáždění lidí v čele s Emilem Zátopkem, který přišel v uniformě. Přistoupili jsme k jednomu vojákovi sedícímu na tanku a začali se s ním bavit. Ze začátku jsme na něj mluvili rusky, ale po tom, co slyšel naší řeč, odpověděl, že můžeme mluvit i česky. K našemu překvapení nám sdělil, že v půl druhé odpoledne byl ještě v Užhorodu (Zakarpatská Rus), kde sekal s kombajnem na poli. Rusové ho prý odvolali, převlékli do uniformy, posadili do letadla, a když přistáli – nejspíš na Ruzyni – tak jim bylo řečeno, že jedou na cvičení do Východního Německa. Když se dozvěděl, že jsou v Praze a budova, u které jsme stáli, je Národní divadlo, promluvil: „Můj táta umřel před třemi týdny, byl to železničář z Nymburka. Když došlo k válce v roce 1939, musel zůstat na Ukrajině, odkud už se nedostal. Kdyby věděl, co tady dneska dělám, tak by mě na místě zabil.“ Na tohle v životě nezapomenu.“ Svěřil se pan Mazánek.
První vojáci s sebou prý neměli ani svačinu, jelikož nikdo nepočítal s tím, že se vrátí. Po tom, co jim skončila mise, byli údajně odvezeni na Ural, aby se informace o průběhu invaze nedostala mezi sovětskou veřejnost.
Situace 21. srpna v ulicích byla vyhrocená, lidé dokonce prokopli nádrž s naftou, namáčeli do ní noviny a zapalovali tím tanky. Pan Mazánek byl svědkem toho, jak jeden tank vyhořel, vybuchla mu munice a vojáci museli vozidlo opustit.
„Stříleli jak magoři.“ Konstatuje pan Mazánek při komentování fotky palby u Palackého náměstí.
Proč bylo rozstřílené Národní muzeum a jaké další nebezpečné situace Jaroslav Mazánek zakusil?
Shlédněte celé jeho vyprávění na našem kanálu youtube !
A rozhodně nepropásněte naše výstavy k roku 1968.