Příběh fotografie - Mořský vysavač

Příběh fotografie očima jejího autora:

"Pod hladinou je jiný svět. Stačí jeden nádech, jeden krok z pevniny či z lodi, a člověk opustí pevnou půdu suchozemců. V tu chvíli utichne hluk světa a jste pohlceni jiným, neznámým světem, kde zapomenete na všední starosti. Otevřete pomyslnou bránu mokrého záhadného světa, kde fungují jiné fyzikální zákony a jen, protože byste se utopili, nenecháte úžasem otevřenou pusu dokořán, nad tou nádherou Rudého moře a jeho bohatého života. Člověk tam není doma, vstupuje sem jen na omezenou, krátkou a pokornou návštěvu.
Podmořský svět je plný tvorů, o kterých víme překvapivě málo. Živočichové mají různé tvary a širokou škálu barevných kombinací. Mezi zajímavé mořské živočichy Rudého moře patří bezpochybně i dugong (Dugong indický/Dugong dugon). Mořský savec, který zadní částí připomíná spíše velrybu, střední částí hrocha nebo prasátko, a zepředu vypadá…, no hodně zajímavě. Žije jich tu jen pár kusů, desítky možná. V dnešní době se na ně pořádají „hony“, kde si turisté zaplatí výlet za dugongem na člunu, a pokud ho někdo spatří, když se nadechuje, všichni naskáčí do vody, a honí ho kvůli záběru. Ačkoliv se zdá tvarem těla jako neohrabaný tlouštík, stačí, když mávne 2x, 3x svou mohutnou ploutví, a je pryč. Někdy vás pustí k sobě blíž, pokud ho nerušíte, necháte mu dostatek prostoru, a neobtěžujete ho selfie tyčí, freedivovými ploutvemi nebo tím, že si ho chcete pohladit (zakázané), tak si poklidně žere mořskou trávu na dně a vás vezme na milost. Někdo do Egypta jezdí x-krát ročně řadu let a ještě nikdy ho nespatřil. Většinou musíte jít pod vodu hodně brzy ráno, kdy se z vyhřáté postele hotelu nikomu nechce, abyste ho zastihli samotného, bez davů turistů a projíždějících člunů, které mohou být v důsledku nebezpečné pro vás, i pro dugongy (řada z nich má na hřbetě zářezy od lodních šroubů).
A právě jednou se i na mě usmálo štěstí a při plavání za východu slunce jsem na něj i já konečně narazila. Náhodou. Fotografovala jsem mořské želvy, když se vpovzdálí začalo zvedat dno. Oblaka zvířeného písku stoupala k hladině. A najednou jsem ho spatřila. Podivného tvora. Zavalitého dobráckého obra, dugonga. Zrovna plaval k hladině se nadechnout. Pohyboval se opravdu pomalu, jakoby ledabyle, nikam nespěchal. Na hladině se nadechl a zase zamířil dolů, pokračovat ve své snídani, snídani v trávě. Byl ve své jídelně. Vyrýval trsy trávy ze dna, čímž vždy zvířil oblaka písku. Byl v mělké vodě, kde jsem pozorovala na dně želvy. Poodplavala jsem směrem k němu, tak na tři metry, nechtěla jsem ho vyrušovat. Určitě o mě věděl daleko dříve, než já o něm, a bylo na něm, zda mě nechá být nadohled, ve svém teritoriu. Pozoroval mě svými malými očky, a asi jsem mu nepřipadala jako hrozba, ani jako konkurence, která mu chce vyžrat tu „jeho“ trávu. A tak tedy díky tomu, že ve mně evidentně neviděl žádné nebezpečí, nechal mě cvaknout závěrku na foťáku. Mořský vysavač není název myšlený posměšně (je nazývám i jako mořská kráva nebo mořské prase), ale tak nějak mi v tu chvíli připadal. Za ním zůstal holý pruh písku, bez trávy. Všechna tráva skončila u něj v bříšku. Jeho klidná práce mi připomínala trochu i takového pečlivého zahradníka oceánu. V dáli byla vidět i silueta karety, se kterou se musel v tu chvíli podělit o tu „svou“ snídani.
Nepůsobil na mě jako divoké zvíře. Spíš jako dávná bytost, která tu byla dávno před námi a která tu, pokud jí to dovolíme, zůstane i po nás. Přestože může dorůst tří metrů a fous, vyzařuje z něj křehkost. Dugong je zcela závislý na mořských travinách, a ty jsou křehké stejně jako on, jako celý oceán. V té chvíli jsem si i uvědomila, že jsme zde jen tolerovanými hosty. A pokud se chováme tiše a s respektem, máme možnost nahlédnout do tohoto skoro sci-fi světa. My se pak vracíme k hladině a na souš, oni zůstávají. Dugong nepotřebuje mnoho: jen klid, čistou vodu a dostatek potravy. A přesto mu to často nedokážeme zajistit. Když se dnes na fotografii zase podívám, nevidím jen „mořský vysavač“. Vidím tichý, tajemný svět pod hladinou, svět, který existuje paralelně s naším, ale bez našeho shonu a hluku. Svět, kde se život řídí jinými pravidly a kde jsme jen krátkými návštěvníky. A možná právě proto je každé podvodní setkání tak silné. Protože na chvíli smíme vstoupit do říše, která nám nepatří. A pokud máme štěstí, dovolí nám její obyvatelé odejít s obrazem, který nám navždy připomene, jak křehká a nádherná je modrá hlubina. "

autor snímku: Marie Sládková

Fotografie je k vidění na výstavě Czech Nature Photo 2026 v Tereziánském křídle Pražského hradu do 13. září.

Výstava nabízí nejlepší fotografie ze všech 13 soutěžních kategorií. Více než 200 snímků zvířat, krajin i dokumentární série. K vidění je příroda napříč kontinenty i ročními obdobími od makro záběrů hmyzu až k náročné podvodní fotografii.

Více informací o výstavě naleznete na stránkách Pražského hradu